Lachtani
Příslušníky čeledi lachtanovitých poznáte především podle ušních boltců, které jiní ploutvonožci nemají. Při pohybu po suché zemi mohou lachtani postavit zadní nohy pod tělem kolmo k podélné ose těla. Lachtani se od šelmích prapředků vzdálili vývojově nejméně. Dokazuje to jejich mléčný chrup, boltce, drápy a holá chodidla.
Lachtan ušatý (Eumetopias jubatus) patří k největším lachtanům. Samec bývá až přes 3 m dlouhý a váží asi 600 kg, ale mimořádně velcí samci vážili 1016 kg, a dokonce 1120 kg. Samice jsou mnohem menší; váží jen kolem 100 kg. Jeho hrubá srst je žlutohnědá. Je-li však mokrá, zdá se skoro černá. Mláďata jsou úplně černá.
Domovem lachtana ušatého jsou břehy Tichého oceánu od Britské Kolumbie přes Aljašku a ostrovy v Beringově moři, přes pobřeží asijského východu a Japonsko až po Sachalin. Na těchto místech se shromažďují už stovky let. Již z dálky je prozrazuje pronikavý štěkot lachtaních samců.
Na společná shromaždiště připlouvají nejdříve samci. O území při pobřeží svádějí mezi sebou tvrdé boje. Každý z nich si hájí prostor, který mívá 20 až 30 m2. Samice, které připlouvají později, připojují se k samcům, kteří si už své území zajistili. Nejsilnější samci mívají až 80 samic, slabší 7 až 8, někteří jen jednu, a ti nejslabší, kterých bývá asi čtvrtina, nemají samici žádnou. Ti se potom připojují k mladým nedospělým lachtanům, kteří připluli se samicemi. Samec, který si vybojoval území, a má tedy i samice, musí si je bedlivě hlídat. Tvrdě odhání všechny slabší samce a nepustí své samice ani k moři za potravou.
Když se samice dostane na skaliska, porodí nejprve mláďata a teprve potom dochází k páření. Samec se v té době chová k samicím velmi něžně. Je to pravý opak hrubosti, s jakou odhání své slabší soky. Někteří samci nosí samici dokonce v zubech.
Po době páření, kdy samec několik týdnů nežere, nespí a jen hlídá své území, je pochopitelně úplně vyčerpán. I jeho hlas se k nepoznání změní. Místo drsným a pronikavým štěkotem ozývá se jen chraptěním. I hlasivky se po té době unavily, protože samec při odhánění soků celé týdny vlastně jen štěkal.
Když lachtaní říje končí, opouštějí skaliska nejdříve samice s mláďaty a pak teprve samci, kteří se teď věnují hlavně shánění žrádla.
Lachtan ušatý se živí hlavně rybami a hlavonožci. Není téměř ryby, které by ve vodě nedohonil.
Ačkoli je tak znamenitý plavec, přece mu někdy dojdou síly. Mořské bouře dovedou lachtany často tak unavit, že se i utopí. Proto se za bouře lachtani stěhují k břehu a přečkávají nečas na skaliskách.
Jediným vážným nepřítelem lachtana je člověk.
Lachtan kalifornský (Zalophus cálifornianus) bývá nejčastěji chován v zajetí. Vídáme ho téměř v každé zoologické zahradě a skoro v každém cirkusu. Je o polovinu menší než lachtan ušatý. Ani rozdíl mezi samcem a samicí není u něho tak velký.
Domovem lachtana kalifornského je tichomořské pobřeží Severní Ameriky. Žije poněkud jižněji než lachtan ušatý. Mnohdy se s mořskými proudy dostává až před San Francisco. Má-li srst suchou, je žlutohnědý. Mokrá srst je tmavohnědá. Způsobem života se neliší od lachtana ušatého. Je však obdařen zajímavou schopností, pro kterou si ho lidé oblíbili. Velmi snadno se ochočí, a dokonce se naučí i nejrůznějším žonglérským kouskům. Má totiž úžasný smysl pro rovnováhu a dovede balancovat na nose nejrůznější předměty. I ve volné přírodě si tak rád hraje s mrtvými rybami a s kaménky, které si nadhazuje a chytá obratně na špičku čenichu.
V zajetí musí lachtan dostávat mořské ryby, sežere jich denně 4 až 6 kg. V dobrém ošetření se dožije asi 15 let. V zajetí se i rozmnožuje.
Lachtan hřívnatý neboli lvoun (Otaria byronia) žije v chladných jižních mořích kolem nejjižnějšího výběžku Ameriky od ústí řeky La Plata přes mys Hoorn až po Peru. Shromažďuje se i na přilehlých ostrovech. Patří k velkým druhům. Samci, kteří jsou někdy i tři metry dlouzí, mají na hřbetě prodloužené chlupy ve formě jakési hřívy. Lachtan hřívnatý je prý ze všech druhů lachtanů nejvíc vázán na moře. Jen na krátkou dobu rozmnožování a páření vyhledává opuštěné, klidnébřehy. Svá shromaždiště zachovává po staletí.
Dosud uvedené druhy patří do skupiny lachtanů, kteří nemají v srsti podsadu, a proto nemá jejich kožešina takovou hodnotu jako kožešina lachtanů, kteří podsadu mají. Mezi ně řadíme další druh.
Lachtan medvědí (Callorhinus ursinus) Jeho srst má totiž velmi hustou podsadu. Vzrostlý samec měří až 2 m, samice nejvýš 1,5 m. Samec málokdy dosáhne váhy 250 kg; samice je mnohem lehčí.
Lachtan medvědí žije v severní části Tichého oceánu od severního Japonska dále na sever; na pobřeží Severní Ameriky jde na jih až po 34° severní šířky.
Plných sedm měsíců v roce žije tento lachtan na moři, ostatní čas stráví na břehu, kde se rozmnožuje a líná. Někdy se shromažďuje ve velkých stádech.
Facebook | 
Google