Počet zvířat v ZOO: 57

Liška

Naší nejznámější psovitou šelmou je liška obecná (Vulpes vulpes). Tato hrdinka mnoha pohádek a bajek je také naší nejrozšířenější psovitou šelmou. Vídáme ji právě tak v horách jako u rybníků v rovinách a ani blízkost velkých měst ji nezapudí. Lišky žijí přímo v okrajových čtvrtích Prahy. Jejich domovem je celá Evropa, Asie a Severní Amerika. Naši rezavou lišku, která má na konci ocasu bílou špičku, tzv. květ, známe tak dobře, že není třeba nějak podrobněji ji popisovat.
Ale občas se vyskytnou i lišky téměř černě zbarvené, myslivci jim říkají „uhlířky“. Jinou vzácnou barevnou odchylkou je liška stříbrná, která se vyskytuje v Severní Americe. Protože její kožešina je velmi cenná, pěstují se stříbrné lišky na farmách. Stejnou barevnou odchylkou lišky obecné je i liška platinová.
Lišky nejsou tak blízké příbuzné vlka jako šakal a kojot. Jejich postava je mnohem protáhlejší, tlama špičatější a ostřejší. Panenky liščích očí jsou štěrbinovité jako panenky koček. Naše lišky váží čtyři až osm kilogramů, jen výjimečně až dvanáct. Nejlepší kožešinu mají lišky na podzim, v listopadu až v prosinci, kdy přehnaly do zimní srsti. Koncem zimy ztrácí jejich kožešina už na ceně, protože dlouhé chlupy - pesíky - jsou už hodně otřelé.
Liška má ráda hlavně takové oblasti, kde se může dobře ukrývat. Jsou to zejména porostlé stráně, skalnaté končiny s různými puklinami a přirozenými dutinami. Lišku však spatříme i v polích, v osamělých remízech, v rákosinách podle rybníka atd.
Obydlím lišky je nora. Ve svém okrsku mívá liška jednu dokonale vyhrabanou noru s rozvětvenou soustavou chodeb a s několika východy. Mnohdy užívá i opuštěných nor jezevčích. Jsou však známy i případy, že liška a jezevec obývali společnou noru. Liščí noru poznáme hlavně v létě podle zápachu zbytků její kořisti a podle spousty poletujících much masařek. Jezevec udržuje okolí své nory i noru samu vždy v naprosté čistotě.
Vedle hlavní nory má liška v okrsku i několik nor záložních. Do nich se uchyluje vždy, když se necítí v hlavní noře bezpečná nebo je-li na cestě k hlavní noře překvapena nepřítelem. Záložní nory nejsou tak dokonale zbudovány. Obyčejně to bývá jen jedna chodba s rozšířeným kotcem na konci. Jednotlivé nory spojují četné cestičky - ochozy, které si liška označuje močí nebo trusem.
V krajích méně zalidněných můžeme lišku zahlédnout právě tak ve dne jako v noci. Liška se totiž ráda vyhřívá na sluníčku, a tak ji můžeme přistihnout, když si na prudkém slunci pospává.
Od ledna do března probíhají u lišek námluvy. Tehdy také svádějí samci mezi sebou prudké boje. Zdá se, že jednou zasnoubený pár žije spolu několik let. Samice si brzy po páření upravuje noru k vrhu. Vytrhává si hustou a měkkou srst na břiše a celý pelech jí pečlivě vystýlá. Po dvaapadesáti dnech vrhá tři až osm slepých mláďat, která mají krásný, hebký, stříbřitě šedý kožíšek. Teprve po dvanácti až patnácti dnech se liščatům otvírají oči. Samice je máma velmi pečlivá, ale ani samec se nedá zahanbit a pomáhá přinášet potravu. Zvlášť po odstavení mají liščata náramnou chuť k jídlu a staří je často nestačí dostatečně zásobovat. V té době nadělá liška nejvíc škod, protože si příliš nevybírá a nosí mláďatům bažanty, zajíčky, domácí slepice atd. Ale není vůbec pravda, že by liška udolala i srnčí zvěř, jak se často nesprávně píše v mysliveckých knihách.
Myslivci vidí v lišce největšího škůdce a na potkání ji hubí. Někdy si ovšem počínají až nelidsky, protože střílejí i kojící matky, jejichž mláďata pak zahynou hladem. Také zatloukání nor kamením nesvědčí o dobrém vztahu člověka ke zvířatům. Lze si představit, co taková liščí rodina vytrpí, než hlady zahyne.
Sama příroda se brání přemnožení lišek, když je postihuje různými chorobami, při kterých jich mnoho zajde. Často řádí mezi liškami vzteklina, prašivina a ještě mnoho jiných nemocí. Tím se přirozeně reguluje jejich stav.

Liška korsak (Vulpes corsac) je typickým obyvatelem stepí, polopouští, částečně i pouští Evropy a Asie. Do Evropy zasahuje ovšem jen malou částí svého velkého areálu, až asi k Rostovu. Jen velmi vzácně se vyskytuje v jihozápadních částech Ukrajiny. Hlavní území rozšíření korsaka leží v Asii.
Korsak je malá liška 50 až 60 cm dlouhá, s ocasem asi 30 cm dlouhým. Velmi připomíná naši lišku, ale nožky má poměrně delší. Zbarvením je přizpůsobena prostředí, v němž žije. Převládá na ní barva žlutošedá. V letech přemnožení hlodavců, kdy se zvyšuje i početnost korsaků, lze se s touto liškou setkat i v lesostepích a předhořích.
Korsak používá opuštěných nor jezevců a lišek obecných. Stejně jako naše liška loví korsak převážně drobné stepní hlodavce. Troufá si dokonce i na poměrně velkého sviště. Příležitostně však loví i ptáky, požírá vejce a chytá i jiné drobné živočichy. Samice korsaka vrhá v noře 2 až 11 mláďat, která i po opuštění nory ještě dlouho zůstávají ve společnosti své matky.

Obyvatelkou krajů kolem severního pólu a menší příbuznou naší lišky je liška polární (Alopex lagopus). Žije v krajích věčného ledu a v tundrách severní Asie a Severní Ameriky. Spolu s ledním medvědem představuje tato šelma dva nejseverněji žijící savce. Snadno ji poznáme podle kratičkých kulatých oušek, která jsou téměř ukryta v husté srsti.
Lišku polární známe ve dvou barevných formách. Jedna z nich má v zimě sněhobílý kožíšek, který se v létě přebarvuje do světle hnědé barvy. Druhá, vzácnější forma, má v zimě i v létě srst šedomodrou. Je to známá modrá liška. Náleží k nejvzác-nějším a nejcennějším kožešinovým zvířatům. Polární liška žije v přírodě v menších společenstvech a živí se vším, co může v nehostinných oblastech severu sehnat. A protože některé žijí i v krajích věčného ledu, můžeme si představit, že jejich jídelníček je asi dost chudý. Žerou zbytky kořisti ledního medvěda, z moře vyvržené ryby, zdechliny apod. V tundře se polární lišky živí i drobnými hlodavci a plody. S oblibou navštěvují i hnízdiště vodních ptáků a vyžírají tam vejce i mláďata. Podobně jako naše liška nepohrdne liška polární ani bobulemi.
Doba páření polárních lišek nastává v březnu. Po dvaapadesáti dnech vrhá samice v teple vystlaném doupěti čtyři až osm mláďat. V oblastech, kde polární lišky nepřijdou s člověkem do styku, neprojevují před ním vůbec žádnou bázeň. Ba navštěvují docela nenucené i stany a kradou lidem potraviny.

Do příbuzenstva všech lišek patří i fenek berberský (Fennecus zerda). Fenek je i s dvaceticentimetrovým ohonem jen 60 cm dlouhý a asi 20 cm vysoký. Tato severoafrická lištička je nejroztomilejší ze všech psovitých šelem. Nejnápadnější na její malé hlavě jsou obrovské kornoutovité ušní boltce a velké tmavé oči. Barva srsti je plavožlutá jako písek. Fenek totiž obývá severoafrické pouště a stepi.
Jeho velké oči prozrazují, že je zvířetem nočním. Probouzí se ve své noře až po západu slunce, kdy teprve vychází na lov. Jeho jemnému čichu a výbornému sluchu neujde ani nejtišší šelest. Svýma obrovskýma ušima slyší nejen větší živočichy, ale i lezoucí drobný hmyz.
Loví zejména menší tvory, myši, tarbíky a spící ptáky, kterým loupí z hnízd i vejce. Ale nejmilejší lahůdkou je mu hmyz. Na větší kořist si netroufá, protože jeho zoubky, sice ostré jak jehly, jsou příliš drobné.


Liška webkamera online

Webové kamery zvířat. Chov lišky obecné online.


Váš hlas: Žádná Průměr: 4.6 (10 votes)


Přidat komentář  | 12692x přečteno  | Linkuj.cz  | Facebook Facebook  | Google Google