Tučňáci
Tučňáci jsou mořští ptáci s nejdokonalejším přizpůsobením k životu ve vodním prostředí. Jsou nejrychlejšími plavci a nejlepšími potápěči, ale za tyto vynikající schopnosti zaplatili ztrátou letu. Lze je nalézt jen na jižní polokouli. Nejsou však omezeni pouze na Antarktidu, jak si většina lidí myslí, některé druhy zasahují až k rovníku. Oblasti kolem Antarktidy patří totiž k nejbohatším a nejproduktivnějším mořím na zemi, a jistě proto se tyto úživné chladné vody staly nejen kolébkou tučňáků, ale i jiných mořských ptáků. I rozšíření tučňáků v teplých oblastech je podmíněno chladnými mořskými proudy vznikajícími v Antarktidě: chladný Humboldtův proud ochlazuje jihozápadní část Jižní Ameriky, Benguelenův proud jižní Afriku, Zápacloauslralský proud Austrálii. K životu v mořích i ke zvláštnostem klimatických podmínek jsou tučňáci přizpůsobeni řadou znaků. Válcovitou stavbou připomíná tělo tučňáka ponorku. Pod vodou ho clo pohybu uvádějí křídla podobná ploutvím. Rošti v nich jsou ploché, loketní kloub a zápěstí neohýbatelné, takže křídlo se pohybuje pouze v jediném kloubu ramenním podobně jako veslo v loďce. Ve vodě se tučňáci pohybují třemi rozdílnými způsoby: plaváním na hladině, podvodním „létáním" a „skákáním". První způsob není příliš rychlý, ptáci jej používají zpravidla při odpočinku nebo toaletě. Pohyb pod vodou je skutečným podvodním létáním. Velcí tučňáci se dokážou potopit až do 265 m, přičemž za minutu dosáhnou hloubky 72 m. Doba strávená pod vodou při lovu kolísá většinou od 2 až 8 minut, pokusně však bylo zjištěno, že tučňáci pod vodou vydrží i 30 minut. Při větší vzdálenosti tučňáci po určité době plavby pod vodou ladně vyskočí nad hladinu, nadechnou se a znovu pod ní zmizí. Tento způsob pohybu je zřejmě nejproduktivnější, protože umožňuje udržovat stálou rychlost při velmi efektivním dýchání. Dovedou jej však používat jen některé druhy. Rekordní naměřená rychlost velkých druhů je 14,4 km/hod. Svou rychlost využívají tučňáci i k výskokům na vysoké ledové kry, dokážou vylétnout z vody téměř 2 m vysoko. Zatímco u létajících ptáků je většina kostí naplněna vzduchem, u tučňáků by to při potápění bylo na obtíž, a proto jsou kosti plné a těžké. Proti chladu ve vodě (v hloubce až -1 °C) i na souši (až -60 °C) je tělo chráněno silnou vrstvou tuku. Při plavbě na delší vzdálenosti se tučňáci ve vodě pohybují skákáním. Peří roste rovnoměrně a hustě po celém těle (u velkých druhů až 12 per na 1 cm2), jednotlivá pera jsou krátká a pevná a připomínají spíše šupiny. Při pelichání vypadá tučňákům všechno peří takřka najednou, takže nemohou do vody, hladovějí a čekají, až jim naroste nové peření. U malých druhů to trvá 10-14 dní, u velkých 5-6 týdnů. Všichni tučňáci se sobě tvarem těla i zbarvením velmi podobají. Vrchní část těla je černá nebo šedomodrá, spodina bílá. Bílá spodina těla znesnadňuje proti obloze i lesknoucí se hladině pozorování plovoucích tučňáků, kteří se tak snadněji mohou přiblížit k hejnům ryb a zároveň je i jejich nepřátelé (tuleni, lachtani, kosatky, žraloci) hůř vidí. Naproti tomu tmavé opeření horní strany absorbuje teplo ze slunce a zvyšuje teplotu těla. Oči tučňáků jsou adaptovány na vidění pod vodou, ptáci ale vidí dobře i mimo ni. S očima je spojena i existence supraorbitálních žláz, jejichž vývody ústí do nosní dutiny. Teprve nedávno se přišlo na to, že jde o žlázy umožňující tučňákům vypořádat se s extrémně vysokým obsahem soli v potravě i v mořské vodě, kterou pijí. Přebytečná sůl je vylučována v koncentrovaném roztoku odkapávajícím ze špičky zobáku. Druhy antarktické a subantarktické oblasti se živí hlavně krilem. Jsou to různé druhy korýšů, především druhy rodu Euphausia. Produkce živočišného planktonu, jehož součástí jsou i tito korýši, je v antarktických mořích obrovská, udává se, že na 1 m3 připadá až 30 000 jedinců různých druhů korýšů. Další významnou potravou jsou hlavonožci, hlavně sépie a samozřejmě ryby, kterými se živí hlavně tučňáci žijící severněji. Po souši se tučňáci pohybují velmi nemotorně ve vzpřímené poloze krátkými krůčky nebo poskoky. Jejich nohy mají totiž velmi krátký běhák a navíc jsou posunuty až na samou záď těla. Antarktické druhy se však dokážou pohybovat i rychleji - na ledě se klouzají po břiše za pomoci křídel a nohou. Tučňáci jsou společenští ptáci, žijící někdy v obrovských koloniích. Obsazují velice odlišná prostředí a také hnízdem probíhá rozdílným způsobem. Jsou to monogamičtí ptáci s trvalým manželstvím, kteří se k hnízdění vracejí stále na stejná místa. Hnízdo je obvykle jen vytlačený důlek vystlaný trávou, na nehostinných subantarktickýeh ostrovech kamínky, úlomky kostí apod. Při sezení na vejcích se střídají oba partneři, kterým se na břiše vytvoří z kůže zvláštní záhyb se silně prokrvenou hnízdní nažinou. Nejprve zasedne na vejce samice a zahřívá je několik dní až několik desítek dní, zatímco samec se vypraví na moře, aby se zotavil z půstu trvajícího někdy i měsíc, kdy musel obhajovat teritorium, namlouvat si samici a později ji hlídat při snášení vajec. Když se náležitě vykrmí, vystřídá na hnízdě samici, která odejde na moře. Jiné druhy tučňáků hnízdí v norách, v dutinách skal či pod kořeny vegetace. Dva největší druhy nestavějí hnízdo a zahřívají jediné vejce ve zvláštní kapse na břiše podložené nohama. Mláďata se líhnou slepá, většinou porostlá prachovým peřím. Péče o ně je rozdělena do dvou fází. V první se o mládě stará vždy jeden z rodičů, zatímco druhý shání potravu. Ve druhé fázi odcházejí za potravou oba rodiče a jejich potomci zůstávají zatím ve „školkách“, kde o ně pečují mladí, dosud nehnízdící ptáci i staří, kteří přišli o snůšku či mláďata. Každé mládě ve školce je ovšem krmeno jen svými vlastními rodiči, jde o mláďata krmivá. Druhy hnízdící v dutinách obvykle školky nevytvářejí, mláďata jsou schována a nepotřebují ochranu před predátory. Když mláďata dorostou, kompletně přepelichají a teprve pak jsou připravena odejít na moře a osamostatnit se. Tučňáci jsou dlouhověkými ptáky, u malých druhů mláďata pohlavně dospívají ve 2-3 letech, u větších až ve věku 5-7 či dokonce 9 let. Za nejbližší příbuzné jsou pokládány potáplice a buřňáci - tomu ostatně nasvědčuje i existence rohovitých destiček na zobáku i supraorbitálních žláz.
TUČŇÁCI (SPHENISCIFORMES) Velikost: 40 až 115 cm, 1-46 kg. Hlavní znaky: nelétaví mořští ptáci, válcovité tělo, křídla ve tvaru ploutví, krátké silné a dozadu posunuté nohy se všemi prsty obrácenými dopředu a spojenými širokou plovací blánou (noha veslovací), silná vrstva podkožního tuku, velká kostrční žláza, šupinovitá plochá pera, ztráta letek, zobák ze stran smáčkly, na povrchu s rohovitými deskami, nepneumatizované kosti, schopnost dlouhého hladovění. Hnízdění: během celého roku, většinou v IX.-XII., inkubace vajec v jednoduché hnízdní kotlince nebo v záhybu kůže na břiše. Vysezování: 30-66 dní. Počet vajec: 1-2. Počet čeledí: 1. Počet druhů: 17.
Facebook | 
Google