Počet zvířat v ZOO: 57

Veverka

Do této čeledi patří několik skupin hlodavců, které se od sebe dosti liší. Patří do ní nejen veverky, ale i syslové, zemní veverky, svišťové a poletuchy. Posuzujeme-li však celou čeleď ze širšího hlediska a uvažujeme-li o všech jejích příslušnících, poznáme, že vyjmenované hlavní skupiny jsou spojeny řadou přechodných forem, takže celé příbuzenstvo veverkovitých tvoří rozsáhlou, plynulou a ucelenou řadu.
Veverkovití jsou zvířata střední velikosti. V horní čelisti mají po pěti, v dolní čelisti po čtyřech stoličkách. Ocas mají různě dlouhý, vždycky však porostlý srstí.
Vedou suchozemský život. Žijí buď na stromech, nebo na zemi, ale nikdy ne ve vodě.
Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je snad nejznámější zvířátko naší přírody. Kdo by ji u nás neznal? Dlouhý, huňatý ocas a boltce opatřené chvostky, jakož i jedinečná obratnost při šplhání a prolézání korunami stromů, to jsou vlastnosti, které veverku nejlépe charakterizují. Těžší by bylo popsat veverčí zbarvení. Jistě jste si už všimli, že některá veverka je tmavá, hnědá až černá, jiná zas rezavá. Všechny však mají svítivě bílé bříško. Není žádnou zvláštností, žijí-li pospolu v lese veverky obou barevných typů. Často se stává, že v jednom vrhu jsou veverčata různě zbarvená. S jistotou je však možno tvrdit, že v nížinách se vyskytují spíš veverky rezavé, kdežto v horách veverky tmavé.
Veverka může žít jedině tam, kde jsou stromy. Nesetkáme se s ní proto v krajinách, kde nejsou lesy. Obývá rozsáhlé území. Celou lesnatou část Evropy od nejzazšího severu až po Středozemní moře. Čím dále k východu, tím jsou veverky šedší, až konečně východoasijské veverky bě1ky jsou čistě šedé. Jen bříško mají bílé.
Na jaře a v létě, v době rozmnožování, zdržují se veverky jen v lese. Ale na podzim, když už nemají rodinné starosti, vydávají se na potulky. Tehdy je můžeme zastihnout i daleko od souvislých lesů, v alejích a ve stromořadích podle silnic. I při těchto cestách putuje veverka tak, že přebíhá po zemi od stromu ke stromu. Jsou-li však koruny stromů blízko sebe, volí veverka raději vzdušnou cestu a přeskakuje ze stromu na strom. Při jejích opravdu dlouhých skocích jí pomáhá huňatý ocas, který spolu s široce roztaženými nožkami zmírňuje pád. Díky svým parasutistickým schopnostem odvažuje se veverka skoků někdy až krkolomných.
Veverek v našich krajích nyní zvolna ubývá. Někdy, v letech populačního maxima, což znamená v době největšího rozmnožení, je jich sice velmi mnoho, ale nikdy už ne tolik, jako kdysi.
Veverka je převážně býložravec. Potravu mění podle ročního období. Na podzim se živí zejména plody a semeny, na jaře okusuje pupeny a ohryzává stromovou kůru. Ráda požírá i houby. Vynáší si je na stromy, kde je buď hned slupne, nebo si je nabodává do zásoby na větévky. Je-li málo semen a plodů, požírá veverka i ptačí násady a ptačí mláďata.
Nejčastěji však vidíme veverku se smrkovou šiškou v tlapkách. Vždyť smrková semena jsou veverce asi tím, čím je člověku chléb. V letech, kdy se urodí hojnost šišek, živí se veverky jen semeny smrků. Obratně překusují stopky šišek, usedají na bobek a předními tlapkami si šišky přidržují. S neuvěřitelnou rychlostí otupují šupiny a vybírají si semena. Octneme-li se pod stromem, na kterém veverka právě hoduje, můžeme pozorovat, jak se dolů snáší šupina za šupinou. S nimi spadne ovšem i mnoho semen, která pak za příznivých podmínek vyklíčí.
Stejně obratně si dovede veverka přidržovat předními tlapkami i lískové oříšky. Rychle jimi otáčí, spodními hlodavými zuby do nich vyhryže otvor a pak oříšky rozlouskne. Lískové oříšky veverkám tak chutnají, že se na podzim stahují do míst, kde rostou lísky.
Sibiřské veverky podnikají za potravou i daleké kočovné výpravy. Táhnou v celých houfech, a dokonce prý i přeplouvají řeky. Naše veverka je v tomto ohledu mnohem usedlejší.
Veverky se rozmnožují od jara do podzimu. Vrhají jednou až třikrát do roka po třech až sedmi mláďatech, která jsou holá a slepá. Očka se jim otvírají až po čtyřech týdnech.
Hnízda mívají veverky obyčejně v korunách stromů blízko kmene. Je to důkladná stavba z větviček, z trávy a z listí. Komůrka je uvnitř vystlána mechem a trávou. Hnízdo má kulovitý tvar a je svrchu kryté. Vchod do něho vede odspodu. Těsně u kmene bývá ještě jeden, tzv. útěkový otvor, kterého veverka používá v nebezpečí. Tento „nouzový východ“ však nemají všechna hnízda. Prohlížel jsem několik veverčích hnízd, ale útěkový otvor jsem nalezl jen u jednoho.
Podobně jako ptáci má i veverka v době rozmnožování svůj revír, v kterém se zdržuje a v kterém si hospodaří po svém. Zde také má své hlavní hnízdo a obyčejně i několik hnízd vedlejších, v kterých přebývá jen přechodně. Nejdůkladněji je vystavěno hlavní hnízdo, poněvadž v něm veverka vychovává svá mláďata. Ostatním hnízdům již nevěnuje takovou péči. Bývají to jen přizpůsobená hnízda strak, sojek nebo dravců.
Největším nepřítelem veverky kromě člověka je kuna lesní a jestřáb. Kuna lesní šplhá ještě obratněji a rychleji než veverka, která se stává snadno její kořistí. Zachránit se může jedině odvážným skokem z velké výšky do koruny vedlejšího stromu.
Veverky se také chovají jako domácí mazlíčci. V poslední dobou je domácí chov veverek velmi oblíben.


Veverka webkamera online

Živá zoo webkamera zvířat. Pohled do pelíšku veverky obecné.


Váš hlas: Žádná Průměr: 3.8 (13 votes)


Přidat komentář  | 14434x přečteno  | Linkuj.cz  | Facebook Facebook  | Google Google