Počet zvířat v ZOO: 57

Vlk

Jednotlivé příslušníky této velké čeledi poznáme docela snadno. Mají nápadně protaženou tlamu a jsou většinou menší nebo středně velcí. Na předních nohou mají pouze čtyři prsty, protože palec je zakrnělý, na zadních nohou mají pět prstů. Prsty jsou ozbrojeny silnými, tupými a nevtažitelnými drápy.
Všichni psovití mají velký počet zubů, obyčejně dvaačtyřicet. Dobře jsou vyvinuty špičáky a trháky. Stoličky mají široké korunky. Podle stavby chrupu můžeme usoudit, že se živí občas kromě masité potravy i potravou rostlinnou. Jejich potrava je tedy smíšená, ačkoli převažuje vždy silně masitá.
Ze smyslů mají psovití nejdokonaleji vyvinutý čich. Ze všech savců mají psovití vůbec nejlepší čich. Vždyť pes i po delší době vystopuje čichem postřelenou zvěř. Čichem pozná dokonce i pánovu náladu. U člověka (stejně jako u zvířat) se totiž nervové vzrušení projevuje hojnějším vyměšováním potu. Psí čenich je schopen rozpoznat i nejjemnější odstíny vyměšovaného pachu a odhadnout podle toho, zda je některý člověk jeho pánovi příjemný nebo nepříjemný. Ač se to zdá přímo neuvěřitelné, je tomu opravdu tak. Dokazují nám to výsledky věrohodných pokusů. Nejznámějším a zároveň největším příslušníkem čeledi psovitých je vlk (Canis lupus). Vlk obývá velkou část Evropy, Asii a Severní Ameriku. Na tomto území vytváří mnoho zeměpisných ras. Tak vlci slovenští jsou šedohnědí, severští tundroví vlci mají krásně bělavě šedou srst a stepní vlci mají až rezavý nádech a nápadně vysoké nohy. Lesní vlci jsou naopak tmavší a mají nižší nohy. Největší vlci žijí na Sibiři a v Kanadě. Velikostí a tvarem těla připomíná vlk německého ovčáka (vlčáka). I s ocasem bývá více než půldruhého metru dlouhý a vážívá 40 až 50 kg.
S vlkem se můžeme setkat třeba na Slovensku, a proto si řekněme, čím se liší od psa. Vlčí hlava je vždy mohutnější než hlava vlčáka. Oháňku nosí vlk svěšenou k zemi; nemá ji tedy při chůzi zvednutou jako pes. Hrudník vlka je ze stran smáčkly a v průřezu oválný, kdežto hrudník psa je téměř kulatý. Lokty má vlk vždycky stočeny dovnitř, kdežto pes ven.
O životě vlka se dočítáme mnohé věci, které nejsou vůbec pravdivé. Rozhodně jsou přehnaná tvrzení, že je vlk člověku nesmírně nebezpečný. Nijak nechybíme, řekneme-li si hned zpočátku, že vlk má mnoho společných znaků se psem. Není pochyb o tom, že vlk je předkem našeho psa domácího, a to všech jeho ras, od ratlíka až po statného bernardýna. O původu psa se vědci dlouho přeli. Dnes však můžeme skoro najisto tvrdit, že jeho jediným prokázaným předkem je vlk. Pes se také s vlkem normálně kříží, a na Aljašce dokonce takové křížence záměrně pěstují a používají jich pro jejich sílu a vytrvalost hlavně k tahu saní. Křížení psů s jinými psovitými šelmami, např. s liškou, není však možné.
Vlci jsou šelmy velmi společenské. V přírodě žijí ve smečkách. V létě tvoří smečku jen rodinní příslušníci, ale v zimě se několik rodin spojuje ve větší smečku. Vůdcem smečky bývá nejsilnější samec, který si však své postavení musí tvrdě vybojovat. Často se samci mezi sebou rvou tak zuřivě, že to některý z nich zaplatí i životem.
Členové smečky jsou povinni projevovat svému vůdci různým způsobem podobně chovají i vůči člověku. Není to tedy projev radosti, jak se lidé mylně domnívají, jestliže pes při setkání se svým pánem skáče mu až k obličeji a pokouší se dotknout čenichem jeho úst. Naznačuje tím jen svou podřízenost. Stejně to dělají i vlci.
Ještě jeden zvyk, lépe řečeno pudové jednání, zbylo psu po vlkovi. Vlčí tlupa označuje okrsek svého loviště páchnoucí močí. Tak si vlci „značkují“ některé výrazné kameny, stromy apod. I psi si uchovali tuto vlastnost. Můžeme denně pozorovat, jak pes kropí všechny patníky, nároží a stromy ve svém „lovišti“.
Vlci však nemají tolik zvukových vyjadřovacích možností jako psi. V přírodě je skoro neslyšíme. Jen v době páření hlasitě vyjí. Bývá to v zimě, nejčastěji v únoru. Po třiašedesáti dnech vrhá vlčice v teplé noře čtyři až šest, někdy i devět slepých vlčat. V prvních dnech se matka od mláďat nevzdaluje ani na chvíli. Samec jí přináší potravu. Po deseti až dvanácti dnech se vlčatům otvírají oči. Ale ještě dlouho potom je samice chrání a zahřívá. Teprve když vlčatům mateřské mléko už nestačí, vycházejí se samcem na lov. Zpočátku krmí rodiče vlčata vyvrženou, částečně strávenou potravou; později jim nosí celé kusy masa a kosti.
Mláďata zůstávají s rodiči dva roky. Jen má-li vlčice nová mláďata, na čas starší mládež zažene.
Vlčí rodina tvoří tedy základ smečky. Ve smečkách prožívají vlci celý svůj život a ve smečce se také vydávají na lov. Loví hlavně za noci. Jen v době krmení mláďat nebo v zimě se můžeme s vlky setkat i ve dne.
Vlci se živí hlavně velkými kopytníky, např. jeleny, ale napadají i domácí zvířata. S oblibou požírají i psy.
V létě bývá vlčí jídelníček o něco rozmanitější. V té době se v jejich žaludku najdou i různé plody, pupeny, ještěrky, myši, žáby či jiná menší zvířata.
Vlci jako většina psovitých šelem jsou dobří a vytrvalí běžci. Stopováním vlků se zjistilo, že smečka v zimě uběhne za noc 40 až 80 km.
Zajímavý je však její způsob lovu. Celá smečka bývá vždycky dokonale „sehrána“. Objeví-li vlci zvířecí stopu, jdou po ní a snaží se zvíře uštvat.
V horách zahánějí zvěř do údolí k potoku, do slepých soutěsek apod. Pronásledují-li zvěř ve sněhu, střídají se jednotliví členové smečky ve vedení. Prošlapáváním sněhu se totiž vedoucí zvíře brzy unaví, a tím se postup smečky zpomaluje. Ani ten nejlepší běžec neodolá vytrvalému a strojově neúnavnému běhu vlčí smečky. Když je kořist konečně uštvána, staví se obyčejně na odpor. Silnému jelenu nebo losovi se občas i podaří rozrazit kopytem několika vlkům lebky. Ale za poražené nastoupí další vlci a pokračují v boji, až se jim konečně podaří skočit zvířeti na krk a srazit je k zemi.
Jindy loví vlci tak, že se část smečky skryje v záloze a druhá část žene zvěř přímo k záloze. Nadměrným rozmnožením vlků trpí nejen zvěř, ale i domácí zvířata.
Vlka mají skoro v každé zoologické zahradě. V zajetí se mu totiž daří docela dobře a dobře se i rozmnožuje. Jako většina psovitých šelem dožívá se i vlk asi patnácti let, v přírodě o něco méně. Víme už, že od vlka pochází i nejznámější psovitá šelma - pes. I v době moderní techniky zůstává pes nejen neocenitelným pomocníkem člověka, ale i jeho věrným kamarádem. Člověk vypěstoval mnoho psích ras, které se od sebe liší nejen vzhledem, ale i velikostí a temperamentem. Připomeňme si jen ozdobné pokojové psíky, kteří se vejdou málem do kapsy, a vedle nich velké psy lovecké a policejní. Nemůžeme si ani vyjmenovat všechny psí rasy, poněvadž tato kniha je určena nikoli domácím, nýbrž především divokým zvířatům.


Vlk webkamera online

Online zoo webkamera snímá hlavní místo pro odpočinek vlků. Webová kamera vlka začíná fungovat od 12 hod.


Váš hlas: Žádná Průměr: 4.6 (18 votes)


Přidat komentář  | 17075x přečteno  | Linkuj.cz  | Facebook Facebook  | Google Google